DOS na Macu - MujMAC.cz - Apple, Mac OS X, Apple iPod

22. září 2009, 00.00 | I mezi dnešními uživateli počítačů Apple se jistě najde dost lidí odkojených někdejším operačním systémem konkurence: MS-DOS. Kromě T602 a Norton Commanderu (resp. M602) těmto lidem asi nejvíce utkvěla v paměti spousta všemožných her, které pro tuto platformu vznikly. A proč byste si některou z nich nemohli vychutnat i na vašem dnešním, mnohem výkonnějším Macu?

Spustitelné soubory MS-DOSu, tedy *.exe, *.com, popřípadě *.bat, samozřejmě Mac OS X neotevře, protože běží na úplně jiných základech. Pro spuštění dosových aplikací existuje několik řešení.

Windows

Velké množství uživatelů Mac OS X má na svém Intel-Macu nainstalovány i Windows, ať už pomocí Boot Campu, nebo pouze virtualizované.

Pokud máte k dispozici „původní“ Windows ve verzích 95, 98 nebo Me, budete mít zaručenu stoprocentní kompatibilitu. Tyto operační systémy totiž v sobě nesou celý MS-DOS, na kterém tyto verze Windows přímo běží, i když se to, na rozdíl od ještě starších verzí Windows 1 až 3, snaží maskovat.

Zato novější řada NT (New Technology) vrstvu MS-DOS neobsahuje a pro zpětnou kompatibilitu ji pouze emuluje. Pokud máte na svém Intel-Macu nainstalovány Windows NT (2000, XP nebo novější), ať už pomocí Boot Campu nebo virtualizace, dostali jste jako součást tohoto systému program cmd.exe. To je emulátor MS-DOSu přímo od Microsoftu. Většina dosových aplikací v něm bude fungovat a poběží velmi svižně.

Před vlastním spuštěním musíte dosový program nakopírovat někam, kde ho cmd.exe uvidí. Můžete k tomu použít Průzkumník Windows, v určitých případech dokonce i Finder. Ke spuštění programu stačí obvykle pouze dvojklik na spustitelný soubor (ikona prázdného okna). Nevýhodou je nutnost spouštět kvůli malému dosovému programu celá Windows, což s sebou často nese také zdržení kvůli instalování aktualizací tohoto systému a antiviru. A některé dosové programy budou chtít využívat celý výkon procesoru, i když ho ve skutečnosti nepotřebují, což bude mít především u notebooků nepříjemné následky – zahřívání počítače a rozběhnutí větráku.

DOSBox

Další variantou je aplikace DOSBox. Jde o emulátor počítače x86 s předinstalovaným MS-DOSem. Fakt, že je platforma x86 emulována, znamená, že tento způsob mohou použít i majitelé procesorů PowerPC. Naopak na Intelu poběží DOSBox pomaleji, než by bylo nutné.

I přesto se ovšem tato aplikace běžně na počítačích kompatibilních s x86 používá, a to na Macích, Linuxu, a dokonce i Windows. Vede k tomu několik důvodů:

• DOSBox je otevřený software a je k dispozici zdarma.
• Některé dosové programy se v něm mohou „cítit lépe“ než v cmd.exe.
• DOSBox je okamžitě připraven k použití – nemusíte nastavovat virtuální počítač a na něj teprve MS-DOS instalovat.
• V DOSBoxu lze omezit výkon emulovaného stroje. To se může hodit ve hrách, jež počítají s určitým výkonem stroje, na kterém běží, a na dnešních procesorech poběží tak rychle, že hráč bude jen velmi těžko stíhat. Zároveň je tímto způsobem možné kontrolovat zmíněné zahřívání počítače.

Spustit program v DOSBoxu je trochu náročnější než v cmd.exe. DOSBox má sice teoreticky přístup k celému vašemu pevnému disku, ale složku, ve kterém se soubory pro DOS nacházejí, musíte připojit jako pevný disk. To slouží k udržení bezpečnosti vašich dat – dosové programy se mimo vyhrazenou oblast nedostanou. Pro připojení disku otevřete DOSBox a zadejte příkaz mount <název jednotky> <cesta k adresáři dosových programů> a poté se přepněte na vytvořenou jednotku. Například:

mount h /Users/Ja/Documents/Hry/Dosove/
h:

V cestě nemůže být diakritika, protože ji na anglické klávesnici DOSBoxu nemáte jak napsat.

Nyní se nacházíte na disku, který jste si vytvořili, a můžete s ním pracovat stejně jako v MS-DOSu. Pro změnu adresáře slouží, stejně jako v terminálu Macu, příkaz cd (change directory), pro přechod o adresář výš použijte jako název adresáře dvě tečky, pro kořenový adresář zpětné lomítko. Pro jistotu připomínám, že adresáře se v cestě v DOSu a Windows na rozdíl od unixového Macu oddělují zpětnými lomítky (\). Pro výpis položek v adresáři se používá příkaz dir, který je ekvivalentem unixového ls. Pokud je výpis příliš dlouhý, můžete pomocí přepínače /p požádat o zastavení každé stránky výpisu, pomocí /w nechat vypisovat pouze názvy souborů do více sloupců nebo pomocí *.exe, popřípadě *.bat nebo *.com vyfiltrovat pouze spustitelné soubory. Opět následuje příklad.

cd Auta\TD2
cd ..\GP
dir *.exe

Nejdřív jsme vstoupili do adresáře Auta, podadresář TD2, poté jsme ovšem vystoupili z TD2 a vstoupili na stejné úrovni do GP, kde si necháváme vypsat spustitelné soubory.

Vybereme ten správný a opíšeme jeho jméno. Příponu, například .exe můžeme vynechat – pokud se ovšem v adresáři nevyskytují soubory lišící se pouze příponou (pak by systém bez zadání přípony zkoušel spustit nejdříve soubor .com, potom .exe a nakonec .bat).

Na celou obrazovku se můžete přepnout klávesovou zkratkou ⌥↩ (Alt-Return). V tomto režimu DOSBox odchytává veškeré vstupy z klávesnice a myši (s výjimkou ovládání jasu, hlasitosti a klávesy vysunutí CD), jediná možnost skočit do jiné aplikace je přepnout se stejnou klávesovou zkratkou do okna.

Práci v DOSBoxu ukončíme zadáním příkazu exit, popřípadě zavřením jeho okna.

Virtualizovaný DOS

Spíše jako perličku na závěr uvádím možnost virtualizovat si nikoli Windows, ale přímo MS-DOS. Nebo spíše FreeDOS či podobný klon, protože licenci na originální MS-DOS asi těžko seženete. Postup instalace je poměrně prostý: Ze stránek FreeDOS.org si stáhnete obraz instalačního disku ve formátu ISO a ve virtualizačním programu si vytvoříte nový virtuální stroj s vhodnými parametry a jako zdroj instalace zvolíte stažený obraz. Instalací vás provede dlouhý, ale celkem srozumitelný průvodce (tedy pro uživatele znalé počítačové angličtiny).

Nakonec se před vámi objeví bootování DOSu, které končí obligátním C:\>. Nyní můžete virtualizovaný DOS začít používat. Pro člověka zhýčkaného moderními operačními systémy by spíš bylo vhodné říci: Začíná ta nejsložitější část. Prvním problémem je dostat do DOSu jakýkoli soubor. Sdílená složka jako v případě virtualizovaných Windows není k dispozici, disketová mechanika na Macu není, na síť potřebujete ovladače a ty tam nejdříve musíte nahrát. Takže jak?

Nejvíc se mi osvědčilo DOS vypnout a jeho disk připojit jako další pevný disk k virtualizovaným Windows. Po instalaci nové jednotky do Windows můžete disk DOSu používat jako další jednotku. Ale pokud budete chtít v DOSu používat také síťovou kartu, zvukovou kartu atd., připravte se na to, že budete muset shánět ovladače a ručně je instalovat. Přitom výsledek není o tolik lepší oproti předchozím dvěma způsobům, aby se to vyplatilo…

Závěr

Instalovat na (virtuální) počítač přímo DOS nemá žádné významné opodstatnění. Jistě by se daly najít vhodné speciální úlohy, ale pro běžné používání, třeba na hraní her, stačí obvykle volit mezi cmd.exe a DOSBoxem. Cmd.exe zajistí rychlou emulaci, DOSBox lepší podporu zvuku a pokročilých možností nastavení.