Emulace bez legrace 2 - Konzole Sega - MujMAC.cz - Apple, Mac OS X, Apple iPod

Emulace bez legrace

Emulace bez legrace

10. srpna 2006, 00.00 | Dnešní konzoloví hráči znají jako dva hlavní rivaly na poli herních konzolí Microsoft XBOX a Sony Playstation. Ale všichni, kdo hráli na konzolích už od počátku devadesátých let, znají jiné dva soupeře. Řeč je pochopitelně o konzolích firem Sega a Nintendo. Na emulátory videoher od Segy se dnes podíváme.

Když v roce 1986 přišla Sega na trh se svým videoherním systémem nazvaným Sega Master System, neprosazovala se z nijak lehké pozice. Trhu dominovalo Nintendo s konzolí NES (Nintendo Entertainment System) a to hlavně díky hrám s postavičkou italského instalatéra Maria. Tato hra byla natolik úspěšná, že si lidé konzole od Nintenda kupovali z větší části právě kvůli ní. Sega vydala podobnou sérii her, jejichž ústřední postavou byl Alex Kidd - malá opička s velkýma ušima v červených dupačkách, který v šesti převážně plošinovkových hrách stejnou popularitu jako Mario nikdy nezískal a byl vystřídán maskotem, kterého už jistě alespoň někteří z konzolových hráčů znají - ježkem Sonicem. I přes fakt, že Master System byl technicky lepší než konkurenční osmibitové konzole, se výrazněji prosadil pouze v Evropě, kde se mu v některých zemích podařilo počtem prodaných kusů vyrovnat systému od Nintenda.

O dva roky později již světu naplno vládly šestnáctibitové domácí počítače, jmenujme například Amigu 500 či Atari ST. Konzole nové generace od Segy, která přišla proti konkurenci poměrně brzo, proto nemohla být jiná než šestnáctibitová. Jmenovala se Mega Drive (pro americký trh byl použit název Genesis) a obsahovala velmi známý procesor Motorola 68000, který byl použit například v prvních počítačích Macintosh. Zajímavostí je to, že zvukový procesor této konzole byl stejný jako hlavní procesor Master Systemu (osmibitový Zilog Z80), díky čemuž bylo pomocí speciální redukce možné odstavit hlavni procesor, zvukový procesor použít jako hlavní a hrát hry určené pro Master System. Nicméně to zcela jistě nebyl hlavní cíl výrobce, ale jen chytrý marketingový tah. Konzole přinesla nový výkon, více barev, lepší zvuky, plynulejší pohyb ve hrách a mnoho dalších zlepšení. Byla poměrně úspěšná, zvláště předtím, než Nintendo vydalo svoji šestnáctibitovou konzoli, v Americe díky ní Sega dokonce na přechodnou dobu získala 65% podíl na trhu.

Kolem roku 1994 ale tento podíl dramaticky klesl (převážně díky experimentům v podobě rozšíření Mega Drive o CDROM či přídavný procesor), přenosná konzole Game Gear žádný závratný úspěch nezaznamenala a následující konzole Sega Saturn (která měla dokonce dva dvaatřicetibitové procesory) již svůj boj o podíl na trhu prohrála na plné čáře, protože začala éra Sony Playstation. A tak Sega v roce 2001 trh domácích herních konzolí opustila úplně.

Tolik ke konzolím a teď k jejich emulátorům. Oba emulátory, které dnes budu popisovat, mají společného autora, jímž je Richard Bannister. Tento člověk je autorem 25 Macovských verzí nejrůznějších emulátorů, u řady z nich je pak autorem vůbec. Popíšu proto ovládání a možnosti obou emulátorů souhrnně a u emulátorů samotných popíšu jen to čím se liši. Jedná se o freewarové emulátory, které pracují s image (obrazy) herních cartridge. Tyto image lze najít na desítkách stránek na Internetu, je však třeba mít na paměti, že práva ke hrám většinou drží dodnes autorské firmy, tudíž pokud nevlastníte cartridge, není používání image stažených z webu úplně legální. Aktuální verze emulátorů vyžadují pro svůj běh Mac OS X 10.4. a jsou distribuovány jako Universal Binary, tudíž se dají spustit jak na strojích s PowerPC tak i na Intelech. Emulátor hned po spuštění nabídne dialog ve kterém lze otevřít image cartridge a proto se vlastně není třeba zabývat se ničím dalším a může se hrát. Nicméně emulátor nabízí i nastavení nejrůznějších parametrů emulace, jako je třeba framerate (počet snímků za sekundu), či softwarový postprocessing obrazu, díky kterému lze zjemnit některé detaily grafiky. Dále lze nastavit chování emulátoru, např. jestli se má pozastavit emulace při přepnutí do jiného programu, zda má být emulován i zvuk (což může zvláště na slabších strojích emulaci znatelně zrychlit) atd. Samozřejmostí je možnost předefinování herních kláves. Emulátor umí ukládat otisky obrazovky ve formátu PNG a zvuk ve formátu WAV. Poslední, ale neméně důležitou vlastností je to, že lze hru v libovolném stádiu uložit a pak opět nahrát (freeze game / defrost game)

SMS Plus (OS X 10.4, Universal Binary, http://www.bannister.org/software/sms.htm)

V emulátoru lze spouštět hry pro Sega Master System a Sega Game Gear. Obojí emuluje dle slov autora maximálně přesně a nejsou v něm problémy ani s hrami, se kterými ostatní emulátory problémy mají. Emuluje jak zvukový čip evropské a americké verze, tak i zvukový čip, který byl použit v japonské verzi Master Systemu.

Tři velké klasiky Sega Master Systemu: F1 Championship, Sonic The Hedgehog a Street Fighter 2

Genesis Plus (OS X 10.4, Universal Binary, http://www.bannister.org/software/gplus.htm)

Emulátor konzole Sega Mega Drive. Běží opět poměrně svižně a autor o něm tvrdí, že je velmi přesný. Umí emulovat třítlačítkové a šestitlačítkové joypady a podporuje obrazy cartridge ve formátu BIN a SMD.

Emulátor Genesis Plus a dvě šestnáctibitové hry: Double Dragon a Micro Machines 2

Richard Bannister zároveň ke svým emulátorům nabízi Emulator Enhancer, což je modul, který do emulátorů přidává několik zajímavých vlastností, jako je například možnost použít USB joystick či joypad, hrát v celoobrazovkovém režimu, nebo síťovou hru více hráčů. Nicméně tento modul již není zdarma, jedná se o shareware v ceně 30USD.

Na závěr nějaké ty odkazy:
http://alexkidd.com - Sega Master System Museum - mnoho zajímavých informací o této osmibitové konzoli.
http://www.guardiana.net - stránka o Mega Drive, recenze her, tipy, triky, herní návody atd.
http://www.sega-16.com - stránka o Mega Drive a dalších konzolích od Segy, recenze, seznamy her...

Příště se podíváme na druhou stranu zmíněné mince, na konzole od Nintenda.