Doom 3 - MujMAC.cz - Apple, Mac OS X, Apple iPod

30. listopadu 2005, 00.00 | Po krátké pauze z technických důvodů se na vaše monitory vrací seriál „Hry pro Mac OS X.“ Novou kapitolu recenzí dnes otevíráme očekávaným pokračováním legendy, hrou Doom 3.

Kdysi dávno, ještě v počítačové době dřevní, byla nebyla malá firmička zvaná ID Software. Z dílen této společnosti vzešla řada skvělých, zábavných a převratných her, jako například 6 dílů nezapometulného Commander Keen, klasická arkáda Hovertank nebo jedna z prvních pseudo-3D akčních her, Wolfenstein 3D. Nejslavnější, nejdiskutovanější a nejkontroverznější hrou ID Software a nejspíš i celého herního průmyslu, je však bezpochyby legendární Doom. Podobně jako předtím Bitches Brew odstartoval revoluci hudební a o roky později Matrix zase redefinoval žánr akčních filmů, Doom navždy změnil svět počítačových her. Díky skvělým a mnohokrát potvrzeným programátorským schopnostem Johna Carmacka a také kvůli absenci jakýhkoliv zábran v míře herního násilí, nám ID Software dal poprvé zakusit nefalšované, adrenalinové akce, jaká do té doby neměla obdoby.

Jako u každé revoluční myšlenky, i ve stopách Dooma následovaly další hry, od samotných ID (Quake, Doom II...) nebo i od jiných vývojářských skupin. Zrodilo se mnoho zábavných a originálních her, jako například skvělý Half-Life (který se nedávno dočkal stejně revolučního pokračování), graficky převratný Unreal nebo sarkasticky drsný Duke Nukem. Z autorů původního Dooma se mezitím stali multimilionáři a celebrity celosvětového formátu - když proto po dlouhém čekání oznámili návrat ke klasické herní sérii, která jim přinesla bohatství a slávu, celý svět očekával nový Doom 3 se zatajeným dechem. Jako u každého tak horlivě očekávaného titulu, i od třetího Dooma jsme všichni čekali hodně. A jak to dopadlo?

Jak je u 3D akcí poslední dobou dobrým zvykem, hra začíná zvolna a klidně. Jako nově najatý mariňák společnosti korporace UAC jste převelen k bezpečnostním jednotkám ve výzkumné základně na Marsu. Krátce po začátku hry máte, ještě bez výbavy a zbraně, možnost se chvíli volně procházet po krásně zpracovaném a především vlastním životem žijícím výzkumném komplexu. Narazíte na nejrůznější postavy, které s vámi vymění pár slov, počítačové terminály, na kterých si můžete přečíst informace o Mars City a pomalu si začnete všímat, že ve zdánlivě perfektně šlapající operaci se začínají dít prapodivné věci. Krátce poté jste vysláni na rutiní prohlídku podzemí základny, kde máte najít ztraceného vědce. A pak, zhruba po půl hodině volného hraní, najednou zhasnou světla a vypukne peklo na zemi. Odkudsi se objevivší armáda démonických zrůd z Danteho nestrašnějších nočních můr začne systematicky likvidovat vše živé pozemské a měnit lidi na vražedné nestvůry a hráč je uvržen do chaotické řežby, z níž živí vzejdou jen ti nejlepší. Marťanská základna se nyní hemží nepřátelsky naladěnými stvůrami z jiného světa a vy jste sami v chátrajícím podzemním zařízení, odříznutí od jakékoliv podpory nebo naděje na záchranu.

Od dob Doom II se podoba starého známého impa poněkud změnila.

Temných, temnějších i nejtemnějších zákoutí je hra skutečně plná.

Náhlý přechod z napjatého očekávání ke zběsilým jatkám je ještě podtržen neustále aktivním interkomem, s jehož pomocí se velitel mariňáků snaží zorganizovat obrannou linii. Standardní armádní komunikace je však rychle vystřídána zoufalým řevem masakrovaných bezpečnostních jednotek a následně zlověstným tichem. Po se hráč ocitne sám v temném prostředí, plném nejrůznějších ventilačních šachet a údržbářských průlezů, ze kterých se každou chvíli může vyvalit (a také že vyvalí) jakákoliv pekelná abominace. Atmosféru, která by se dala krájet, hře dodává především geniální hra světla a stínů v potemnělé základně, osvětlované jen občasným hořícím panelem a váhavým svitem příruční baterky. K tomu si ještě připočtěte realisticky zpracované nepřátele, perfektní mimiku postav a detailnost prostředí, jakou by Doom 3 mohly závidět leckteré ručně kreslené Adventury minulého tisíciletí. Z okolních obrázků si možná dovedete přibližně představit, jak Doom 3 vypadá, ale už neoceníte v reálném čase počítané přechody mezi světelnými úrovněmi, perfektně zvládnuté animace příšer a především výborné skloubení grafického a zvukového prožitku z hry.

Každá sranda ale něco stojí, v případě Doom 3 cena odpovídá přibližně hodnotě nového stolního počítače. Pokud je totiž váš mac starší než rok, nejspíš si nezahrajete. Hardwarové nároky jsou skutečně o dost vyšší než je u her pro Mac zvykem, ale na druhou stranu, pokud váš stroj splňuje alespoň minimální požadavky, zahrajete si doopravdy plynule - narozdíl od her jako Simcity 4, je totiž Doom 3 stejně náročný od začátku až (téměř) do konce. Důležitá v tomto případě není jenom karta grafická, ale i pořádné prostorové ozvučení - Šmátravé kroky někde za vašimi zády, škrábání v potrubí či vzdálené zvuky boje totiž nejlépe vyzní správně trojrozměrně. Bohužel, většina dnešních Maců není 5.1 výstupem vybavena, takže pomůže externí zvuková karta.

Imp vypadá hrozivě, ale vaše věrná brokovnice si s ním poradí na jednu nebo dvě rány.

Když si však odmyslíme fantastické audiovizuální orgie, stává se Doom 3 hrou veskrze průměrnou. Koncept, který před bezmála 15 lety způsobil revoluci, už dnes k šokování publika nestačí. Ve hře je dostupný omezený arsenál zbraní a nepřátel, minimum jakýhkoliv složitějších hádanek nebo náročnejších úseků (nepočítame-li úseky tipu „150 krvelačných nestvůr v jedné místnosti,“ které prověří spíše vaši schopnost rychle mířit, než mozkové závity) a několik několik naskriptovaných příběhových sekvencí skutečně nepřekvapí. Hra se po jisté době stane lehce předvídatelnou - to poté, co si zvyknete, že z každé díry vyskočí nestvůra - a nebýt několika originálních myšlenek, jako například příručního PDA nebo inteligentního způsobu interakce s počítači ve hře (pomocí kurzoru myši), by se stala nudnou. Naštěstí je přítomné dostatečné množství rozptýlení a hra není ani příliš dlouhá, ani příliš krátká, takže na první zahrání pobaví od začátku až dokonce.

Co ale potom? Hrát Doom 3 po druhé nemá smysl, protože všechna překvapení, která má hra v zásobě, už znáte na zpaměť, záznamy experimentů na základně si asi také podruhé přečítat nebudete a temná atmosféra už vás podruhé nejspíš taky tolik nevyděsí. Multiplayer ve hře sice přítomen je, ale v takové podobě, že prakticky ani nestojí za řeč - dokonce by se dalo říct, že nejrůznější úpravy starého Doom II poskytují lepší zábavu ze hry více hráčů.

BAF!

Pacifikace nestvůr se s dobře vybraným arsenálem stává rutiní záležitostí.

Vyřknout definitivní ortel na hrou, jako je Doom 3 je těžké. Kdyby nenesla jméno svého legendárního předchůdce, pravděpodobně by se jednalo o příjemné překvapení a jako vývojářská prvotina, by nepochybně byla hitem. Od ostřílených veteránů z ID Software se ale dalo čekat mnohem víc, než jen technicky dokonalá, ale herně lehce nedotažená bezduchá střílečka, okořeněná trochou děsivé atmosféry. Pokud na to máte stroj, Doom 3 si určitě zahrajte. Přinejmenším napoprvé vás zcela pohltí a nepustí, dokud jej na pokraji vyčerpání nedohrajete. Potom už můžete krabici se hrou darovat příbuzným - podruhé ji hrát nebudete.

Za zapůjčení testovacího iMac G5 děkujeme čajovně V síti.