Final Cut Pro 3, aneb zázraky ihned, nemožné na počkání - MujMAC.cz - Apple, Mac OS X, Apple iPod

28. dubna 2003, 00.00 | Po amatérském iMovie a poloprofesionálním Final Cut Pro se dnes ve volné řadě článků, věnovaných střihu digitálního videa na Macích, dostáváme ke skutečné perle: podíváme se trochu blíž na veleúspěšnou plně profesionální aplikaci Final Cut Pro.

Po amatérském iMovie a poloprofesionálním Final Cut Pro se dnes ve volné řadě článků, věnovaných střihu digitálního videa na Macích, dostáváme ke skutečné perle: podíváme se trochu blíž na veleúspěšnou plně profesionální aplikaci Final Cut Pro.

Final Cut Pro je "starší a silnější" bratr Expressu, o kterém jsme si povídali minule. Jedná se o plnohodnotný střihový systém, který bez obtíží konkuruje i "velkým" Avidům; o ostatních řešeních ani nemá smysl mluvit: firmu Adobe s její Premiérou např. kombinace Final Cut Pro / Final Cut Express kompletně vytlačila z trhu.

Ačkoli se jedná o plnohodnotný profesionální systém, vhodný pro produkci "velkých" filmů, Final Cut Pro je natolik levný, že si jej bez obtíží mohou dovolit i nadšení amatéři, jimž některé z omezení Expressu vadí: dáme za něj pouhých tisíc dolarů. Dokonce třeba za takový Avid XPressDV, omezený podobně jako Express, dáme stejné peníze jako za Final Cut Pro bez jakýchkoli limitů (a i to až v posledních dnech, ještě začátkem dubna stál o polovinu více)!

Je to jako Express, a navíc...

Vzhledem k tomu, že Final Cut Express byl odvozen přímo z Final Cutu Pro odstraněním některých služeb, nemělo by smysl znovu popisovat základy střihu a běžné operace. Celý postup, od převodu nasnímaného materiálu z kamery do počítače, přes hrubý a jemný střih až po aplikace filtrů, přechodových efektů či práci se zvukem, je totiž v principu v obou aplikacích naprosto stejný (což mimochodem znamená další významnou výhodu pro Final Cut Express: ten, kdo se v něm naučí zacházet, může být později "jako doma" ve Final Cutu Pro, bude-li se chtít střihem videa zabývat profesionálně).

Namísto opakování základních věcí se proto, prosím, znovu podívejte na článek o Final Cut Express. V tomto textu na něj navážeme, a ukážeme si, co umí Final Cut Pro lépe, jaké služby má navíc, a co je v něm pohodnější.

Jestliže jsme ovšem v článku o Expressu psali ...o ten se nejspíš budou zajímat nadšení a zkušení amatéři, kterým je digitální video koníčkem.... Tento text proto bude daleko podrobnější a "techničtější", než byl minulý článek o iMovie, platí pro Final Cut Pro totéž tuplem: potenciální uživatelé tohoto systému se jistě budou zajímat o podrobnosti jeho služeb. Namísto jediného článku proto uvedeme (slibuji, že bez velkých pauz!) miniseriálek, v jehož každém dílu se podrobněji soustředíme na některou z "profesionálních" vlastností, jež FCP oproti Expressu přináší: dnes se soustředíme na to první, co je u profesionálního střihového systému na pořadu práce — uživatelské předvolby.

Budeme se samozřejmě věnovat současné versi, Final Cut Pro 3. Firma Apple už však ohlásila nový "velký" upgrade, Final Cut Pro 4, který bude k dispozici začátkem léta; aniž by se zvýšila cena (!), bude nová aplikace nabízet ještě mnohem bohatší paletu profesionálních služeb, včetně vazby na další systémy, používané při tvorbě "velkých" filmů (výborným příkladem je Shake, který ostatně nyní nabízí Apple v rámci svého profesionálního programového balíku pro zpracování digitálního videa). Jakmile bude Final Cut Pro 4 k dispozici, přineseme vám samozřejmě jeho podrobný popis.

Nejprve tedy předvolby...

Ačkoli i předvolby Expressu byly poměrně bohaté, v přehledném článku jsme si je ještě mohli dovolit přeskočit. V plně profesionálním FCP ale stojí za to se alespoň stručně zmínit o dvou blocích nastavení, jež v Expressu, omezeném na DV, nebyly k dispozici.

Zdrojové zařízení

První z nich umožňuje řídit způsob komunikace se zařízením, ze kterého budeme zdrojový materiál do střihové aplikace přebírat: samozřejmě, že s digitální kamerou dokáže FCP to samé jako Express; navíc ale podporuje dlouhou řadu dalších vstupních zařízení, používaných ve světě profesionální filmové tvorby:

Hned první věc která stojí za povšimnutí je, že Final Cut Pro namísto přímého nastavení předvoleb umožňuje sestavit libovolné množství pojmenovaných skupin ("presets"), pričemž každá z nich může obsahovat jinou sadu nastavení. To je samozřejmě pro profesionální práci k nezaplacení: pro práci s videem z různých zdrojů pak namísto zdlouhavého přenastavování řady předvoleb prostě jen zvolíme odpovídající "preset", a můžeme ihned pracovat.

Většina předvoleb samozřejmě má smysl jen pro ty, kdo snímají zdrojový materiál v nejrůznějších formátech a z různých profesionálních vstupních zařízení. Dokonce ale i pro amatéry, kteří využívají výhradně digitální video ve formátu DV a v evropském PALu, snímané prostřednictvím rozhraní FireWire, jsou některé z předvoleb velmi praktické:

• "Protocol", čili způsob řízení kamery (respektive příspěvkového přístroje, ať už jím je cokoli), ovšem v amatérském světě zůstává FireWire. Pokud však pracujeme s nějakým zařízením, které má problémy s interpretací příkazů, odesílaných prostřednictvím rozhraní FireWire, stane se nesmírně praktickou volba protokolu "FireWire Basic" — ta nabízí méně bohaté služby, zato však pracuje opravdu s čímkoli;
• "Pre-roll": při snímání videa se nepřetáčí kazeta přesně na místo, od kterého chceme začít snímat; namísto toho se přetočí o něco dále dopředu, aby se před začátkem vlastního snímání rychlost pásku stabilizovala. Za normálních okolností jsou standardní tři sekundy blízké optimu, může se však stát, že z nějakých důvodů musíme tuto hodnotu změnit. Zdrojem problému může třeba být časový kód a špatné formátování kazet: dejme tomu, že máme na kazetě "nenahrané" místo pouhé dvě sekundy před bodem, od kterého chceme začít snímat klip: v takovém případě musíme pre-roll zmenšit, aby se klip dal vůbec sejmout — protože jinak by přerušení časového kódu snímání zastavilo (nebo alespoň "pokazilo" nasnímaný materiál);
• při automatickém snímání klipů (o kterém si budeme povídat hned příště, protože Final Cut Express jej nepodporoval) se velmi často vyplatí využít "handle size": jde prostě o úsek videa, který se nasnímá "navíc" před začátkem a za koncem každého videoklipu. Klipy ve střihovém systému jsou samozřejmě přesně takové, jak jsme si je vyžádali; připomeňme z "definic" ve článku o Expressu, že pojem "klip" používáme pro pouhý odkaz na odpovídající videoklip — v tomto případě bude tedy odkaz od začátku videoklipu "odsazený" o daný čas. To ilustruje následující obrázek:

Výhoda tohoto přístupu samozřejmě spočívá v tom, že v praxi se nám každou chvíli přihodí, že teprve při střihu zjistíme, že bychom potřebovali — třeba kvůli přechodovému efektu — klip o kousek, o malinko delší... Používáme-li "handles", není nic snazšího: prostě klip na libovolnou stranu protáhneme (pomocí služeb, jež nabízel pro jemný střih už Express); bez "handles" by ovšem bylo nutné videoklip prodloužit a přesnímat zdrojový materiál z kazety;

• pomocí volby "Auto Record and PTV after" v pravém dolním rohu můžeme kompletně automatizovat zpětný záznam sestříhaného materiálu na pásku, jestliže to požadujeme — a, samozřejmě, jestliže to naše kamera umí. Za normálních okolností záznam na pásku probíhá tak, že přepneme kameru do režimu "záznam", a pak spustíme službu "Print to Video", při které se vlastně počítač stává příspěvkovým rekordérem. Jestliže ovšem nastavíme tento přepínač, počítač po vyvolání příkazu "Print to Video" nejprve sám přepne kameru do režimu "záznam", pak počká zadaný čas (než se kamera skutečně přepne), a pak teprve začne vysílat videosignál.

Snímaný formát

Máme-li téměř neomezené možnosti pro volbu vstupního zařízení, jež nám dodává zdrojový materiál, je mimořádně důležité správné nastavení toho, jak se má videozáznam ukládat a interpretovat. Express prostě "natvrdo" využíval standardní formát DV; ve FCP máme ovšem daleko bohatší možnosti. Dokonce se může někdy vyplatit snímat z formátu DV do jiného kodeku! Za chvilinku si vysvětlíme proč.

Panel předvoleb pro snímaný formát vypadá takto:

Řada předvoleb je pro nás opět nezajímavá, protože nabydou smysl pouze při snímání videa z jiných zdrojů, než jakým je digitální kamera připojená prostřednictvím rozhraní FireWire; blíže se proto podíváme jen na některé. Mimochodem, stojí za to si povšimnout, že jsou opět k dispozici skupiny předvoleb ("presets").

• "Frame Size": samozřejmě, že už dávno víme, že digitální videosignál podle standardu DV v evropské normě PAL vždy obsahuje snímky v rozlišení 720 x 576 obrazových bodů, ne více a ne méně. Často se ale vyplatí nasnímané video ihned překódovat do nižší kvality, která zabere méně místa na disku, a především umožní mnohem rychlejší, pohodlnější a efektivnější střih — k tomu se ještě vrátíme v příštím odstavci, věnovaném sekvencím;
• pokud snímáme klasické nebo širokoúhlé záběry s využitím služeb kamery, kamera uloží informaci o tom, zda jde o normální nebo anamorfní snímek, do videosignálu, a střihový program si ji odtud může přečíst. To však neřeší všechny situace: dejme tomu, že používáme anamorfní optickou předsádku pro dosažení maximální kvality širokoúhlého záběru — pak kamera, a tedy ani střihový software, o tom, že snímky jsou ve formátu 16:9, nemohou vědět... K tomu slouží "Aspect Ratio" s přepínačem "Anamorphic 16:9"; jeho prostřednictvím můžeme dát střihovému programu na vědomí, že snímané video je anamorfní, bez ohledu na to, zda je to v něm zapsáno nebo ne.

Předvolby pro sekvence

Poslední skupina předvoleb, o které stojí za to se zde zmínit, jsou předvolby pro sekvence. Především je zapotřebí si uvědomit, že pro každou sekvenci musíme hned při jejím vytvořením určit neměnné parametry: v jakém formátu má být video, jež sekvence representuje? Jaký počet obrazových bodů má obsahovat každý snímek; má být poměr stran tradičních 4:3, moderních 16:9, nebo ještě jiný? Jsou snímky v sekvenci zobrazeny anamorfně?

V Expressu jsme tento problém neměli, protože všechny jeho sekvence využívaly totožný formát — DV — a jediná volba byla zda se mají snímky interpretovat anamorfně nebo ve formátu 4:3. Nyní je tomu jinak: samozřejmě, ani samotný přepínač pro anamorfní interpretaci snímků už není pouhá volba typu zobrazení, jež nemá vliv na nic jiného. V profesionálním střihovém programu (a to samozřejmě uměl i Express) můžeme do snímků vestřihávat dodatečnou grafiku, snímky můžeme otáčet a podobně: pokud by střihový program nebral v úvahu správný poměr stran a anamorfní nebo neanamorfní zobrazení, nebylo by to dost dobře možné: poměr stran objektu by se při otáčení vlastně měnil!

FCP navíc umožňuje, aby každá sekvence vnitřně využívala jiný formát videa. Uvědomme si rozdíl mezi formátem, který jsme určili v předvolbách pro snímaný formát, popsaných v minulém odstavci, a formátem sekvence:

• předvolby pro snímaný formát určují, v jakém formátu se ze vstupního zařízení sejmou videoklipy. Určují tedy atributy a kódování klipů, jež máme k dispozici ve zdrojové složce pro vkládání do sekvencí;
• předvolby pro sekvence určují vlastně formát, ve kterém sekvence "nativně" pracuje. Vkládáme-li do sekvence klip s odlišným formátem, FCP jej automaticky převede do cílového formátu sekvence (ne nutně hned při vložení, většinou s tím "počká" až na chvíli, kdy je to fakticky zapotřebí, nebo kdy si vyžádáme renderování sekvence): to mj. znamená, že se nám budou automaticky a správně převádět klipy ze širokoúhlého formátu na 4:3 a naopak.

Je ovšem třeba počítat s tím, že to (a) nějakou dobu trvá, (b) může znamenat ztrátu kvality. Proto je vhodné — pokud to alespoň trochu jde — používat stejný formát pro sekvenci a pro snímání z kamery (respektive, kombinujeme-li více různých zdrojů, měli bychom pro sekvenci vybrat ten formát, ve kterém máme většinu zdrojového materiálu).

Tím se konečně také dostáváme k vysvětlení zmínky o tom, že se může vyplatit snímat i záznam DV v jiné (nižší) kvalitě (jak ostatně vidíme i na minulém obrázku, kde se plnohodnotný zdroj 720 x 576 DV snímá do 320 x 240 v kodeku Photo JPEG). To je proto, že i při poměrně megalomanské kapacitě dnešních disků i výpočetním výkonu moderních PowerMaců pořád zpracování videa nějakou dobu zabere, a na kompletní zdrojový materiál pro celovečerní film v plné kvalitě bychom potřebovali přinejmenším plně osazený Xserve RAID. Proto se vyplatí pro střih použít méně kvalitní, ale také daleko méně náročný — jak na výpočetní výkon, tak i na kapacitu disků — formát. Ve Final Cut Pro máme dokonce takový formát předpřipravený: jmenuje se Offline RT (protože je určen pro off-line střih s Real-Time výpočty efektů), a díky vnitřní kompresi typu JPEG skutečně klipy v tomto formátu zaberou na disku zlomek místa oproti plnohodnotným klipům v kódování DV — o rychlosti zpracování ani nemluvě. Kvalita se ovšem sníží, ale to většinou při vlastním střihu nevadí.

Až po dokončení střihu pak můžeme zdrojový materiál pro sekvenci znovu přesnímat v plné kvalitě (FCP samozřejmě bude snímat pouze fakticky využitý materiál, takže jej bude daleko méně, než před střihem), a vygenerovat cílový sestřih třeba pro "vypečení" na DVDisk.

(Zdá se to celé trochu složité? Inu ano, proto je ale také FCP plně profesionální systém, zatímco amatéři, již se nechtějí do těchto hloubek nořit, mají k dispozici Express či iMovie.)

Zpět k vlastním předvolbám: zatímco u ostatních nastavení je příjemné, jestliže umožňují definovat skupiny ("presets"), obsahující různé volby, pro předvolby sekvencí je to prostě sine qua non slušného střihového software: stačí si uvědomit, že sekvence vytváříme pro každý projekt vždy znovu; pokud bychom si nemohli připravit pojmenované "presety" s předvolbami, jež pro sekvence běžně používáme, byla by práce se střihovým programem krajně nepohodlná.

Sada předvoleb pro sekvenci může vypadat nějak takto:

Samozřejmě, že atributy sekvence můžeme nastavit v podstatě libovolně; jak už jsme si řekli, střihový systém automaticky přepočítá každý klip, který do sekvence vkládáme, na odpovídající zobrazení.

Máme-li všechny předvolby správně nastavené, můžeme se vrhnout na snímání zdrojového materiálu; do toho se ale pustíme až v příštím článku.