Kde hledat a kam s tím V: Unixová hierarchie - MujMAC.cz - Apple, Mac OS X, Apple iPod

6. ledna 2005, 00.00 | V minulém díle jsem slíbil dotáhnout do konce popis unixové adresářové hierarchie Mac OS X a jejích zvláštností. Nyní se tedy konečně dozvíte celou pravdu o adresářové struktuře Mac OS X. Vkročíte do doposud nepoznaných adresářů, které se vám skrývaly za blýskavou skořápkou Finderu, a potkáte v nich i nějaké ty divoce žijící unixové nástroje.

V minulém díle jsem slíbil dotáhnout do konce popis unixové adresářové hierarchie Mac OS X a jejích zvláštností. Nyní se tedy konečně dozvíte celou pravdu o adresářové struktuře Mac OS X. Vkročíte do doposud nepoznaných adresářů, které se vám skrývaly za blýskavou skořápkou Finderu, a potkáte v nich i nějaké ty divoce žijící unixové nástroje.

A co je tedy v té unixové hierarchii?

Na to se možná ptáte po přečtení předchozího dílu a lákavého úvodu do dílu tohoto. To co jsme si minule načrtli, je standardní unixová adresářová hierarchie, která je v malých obměnách společná všem unixovým bratránkům Mac OS X, mimo jiné systémům BSD, Linux nebo Solaris. (No dobrá, ale co v ní je?) Pojďme to tedy vzít z opačného konce, než minule, kdy jsme si načrtli celkovou strukturu a uděláme si přehled podle druhů souborů. Mapka z minula vám při tom bude stále sloužit po orientaci a jako počáteční bod pro případné další nadstavbové studium. Přiznám se totiž, že jsem v úvodu trochu lhal, celou pravdu o adresářové struktuře se všemi souvislostmi se zřejmě v tomto článku ani nikde jinde nedozvíte.

Kam přijde unixový software?

Vězte, že pokud instalujete nástroj pro příkazovou řádku, serverovou aplikaci, nahrubo přeportovanou uživatelskou aplikaci z jiného UNIXu nebo knihovnu, nainstaluje se obvykle právě někam do této hierarchie. Slušností je ponechat uživateli možnost nastavit před instalací ze zdrojového kódu přesné umístění. To se obvykle dělá předáním parametrů configure skriptu a nastaví se tím prefix pro všechny cesty, do kterých se bude instalovat. Například v případě prefixu /usr/local se spustitelné soubory nainstalují do /usr/local/bin, knihovny do /usr/local/lib atp. Více o tom naleznete v dokumentaci daného softwaru (většinou soubor INSTALL, jde o běžný textový soubor). Pokud jde o binární (tedy již zkompilovanou) distribuci v podobě běžného instalačního balíčku je zvykem dodržovat běžný prefix /usr/local.

Pro uživatele Maců významnou výjimkou z tohoto pravidla je software nainstalovaný pomocí nástrojů projektu Fink (více v článku Marka Zády). V tom případě je prefixem /sw (připomínám, že jde o adresář sw přímo v kořenovém adresáři). Tento adresář má v sobě obdobu unixové hierarchie, mimo jiné nám už známé adresáře bin nebo lib.

Jak vidíte, unixová hierarchie je skutečně flexibilní, a přestože se zachovávají určitá pravidla, je možné téměř cokoli. Dost možná narazíte na software X11 (více v seriálu Prostředí X11 a Mac OS X), který je nainstalován do adresáře /usr/X11R6/, kde má vlastní adresáře bin, lib, include a man.

Již v základní instalaci Mac OS X je velké množství důležitého softwaru uloženo do standardní adresářové hierarchie, z nejdůležitějších lze například jmenovat software související se zaváděním systému jako mach_init a SystemStarter, software pro správu doplňků jádra (viz minulý díl) kextload a kextunload, programy pro práci souborovými systémy jako fsck , mount a autodiskmount. To všechno jsou programy nezbytné pro chod systému, mimo to jsou zde i jiné běžné nástroje.

Co jsou speciální soubory? aneb Jaktože jsou všechna zařízení a disky na mém startovacím disku?

Na starém dobrém HFS (původní formát klasického Mac OS a jediný dostupný do verze 8.0) byly dva druhy souborů (v širším smyslu toho slova): obyčejné soubory a adresáře neboli složky. Jednoduchost tohoto souborového systému spolu s dodržováním určitých konvencí nám tehdy umožňovala zazálohovat systémový svazek pouhým zkopírováním jeho obsahu ve Finderu.

V souborových systémech unixových systémů jsou navíc především symbolické odkazy a speciální soubory (v užším slova smyslu). Pokud jste byli zatím zvyklí hledat symbolické odkazy pouze v literatuře, nebo ani tam ne, můžete více pochopit z článku Ondřeje Čady. Jde o podobný koncept jako u zástupců, ale implementovaný přímo v souborovém systému, takže jim chtě nechtě rozumí každý program (nemusí vědět, že jde o odkazy na jiný soubor, přesto je může číst a zapisovat do nich).

Speciální soubory jsou soubory, které ve skutečnosti na samotném disku nezabírají žádné místo. Slouží obvykle jako určité brány k vstupním a výstupním zařízením. Jsou umístěny v adresáři /dev. Mimo jiné zde naleznete soubory odpovídající vašim pevným diskům, jednotlivým svazkům, modemu nebo terminálům. Tato část souborového systému se vytváří dynamicky a při kopírování kořenového souborového systému je nutné zachovat adresář /dev, ale kopírovat jeho obsah samozřejmě nemá smysl.

Ve skutečnosti existuje více typů unixových souborů, například pojmenované roury. Vzhledem k tomu, že většina z nás dosud vedla spokojený život, aniž by věděla o rourách ve svých počítačích, natož pojmenovaných, ponechám tyto typy pro samostudium zvláště zvídavým čtenářům.

Dalším systémem, který ve skutečnosti s různými typy souborů nesouvisí, ale s uživatelského hlediska je podobný je připojování souborových systémů. V unixových systémech je, jak jsme si říkali, jeden adresář kořenový (jde o adresář nejvyšší úrovně startovacího svazku). Veškeré připojené svazky se souborovými systémy, pevné disky, optické disky, diskety, flash paměti, které vám obvykle po vložení nebo připojení naskočí na ploše se ve skutečnosti připojí jako adresáře v hierarchii pod kořenovým adresářem. V případě Mac OS X jako podadresáře neviditelného adresáře /Volumes. Pro kopírování systémového disku platí totéž jako pro adresář /dev.

A čím se ještě Mac liší?

Při bližším prozkoumání kořenového adresáře najdeme ještě několik neviditelných souborů, které se na všech unixových systémech nevyskytují:

Network — Adresář, do kterého se připojují síťové servery.

.hidden — Soubor obsahující seznam souborů, které má Finder skrýt (i pokud nemají atribut skrytí nebo tečku na začátku názvu).

.vol — Dynamicky vytvořený adresář, pomocí nějž je zabezpečena zpětná kompatibilita s HFS.

mach_kernel — Soubor obsahující vlastní jádro systému. K němu je dynamicky vytvořen soubor mach_sym a mach. Při zálohování systémového disku je samozřejmě třeba zkopírovat i jádro.

private — Sem jsou na Macu ‚uklizené‘ adresáře etc, tmp a va. /etc, /tmp a /var jsou ve skutečnosti jen symbolické odkazy na tyto adresáře. I na těchto odkazech a jejich cílových adresářích je závislý chod systému.

Závěr

Tímto dílem jsme se dostali na konec dlouhého a spletitého putování po našich pevných discích. Ti z vás, kteří vytrvali až sem, mohou nyní obohaceni o nové znalosti, systematičtěji bojovat se problémy svého počítače.

Závěr seriálu je svým způsobem bonusový, protože se netýká problémů, které uživatelé běžně řeší. Jde spíše o skromný úvod do toho, jak věci fungují a upozornění na to, co je pro Mac specifické. Pokud jste tedy došli až sem, nemáte toho dost a rádi byste se dozvěděli víc, nejlépe vám poslouží kniha věnující se obecně Unixu.