Prostředí X11 a Mac OS X II - trochu v drobnohledu - MujMAC.cz - Apple, Mac OS X, Apple iPod

10. srpna 2004, 00.00 | Minule jsme se věnovali úvodu do prostředí X11 na Mac OS X. Dnes se podíváme na implementaci X11 jako takovou, a to jak z teoretické, tak z praktické stránky.

Minule jsme se věnovali úvodu do prostředí X11 na Mac OS X. Dnes se podíváme na implementaci X11 jako takovou, a to jak z teoretické, tak z praktické stránky.

Nejprve by bylo dobré uvést souhrn základních specifikací:

• implementace zachovává architekturu klient - server -> je tedy možné používat aplikace běžící na vzdáleném počítači, a to včetně těch používající grafické uživatelské rozhraní, za zachování aplikačního výkonu jako u lokálně běžících aplikací;
• je možné používat systémově rozšířené klávesové zkratky pro kopírování a vkládání (vyjmutí) textu;
• nevyžaduje speciální hardwarové nároky, počítač provozuschopný Mac OS X bude bez problémů schopen i X11;
• obsahuje veškeré standardní knihovny potřebné k běhu jiných X11 aplikací, je tedy snadné portovat existující programy pro Maca, SDK je též k dispozici jako volitelná součást instalace vývojářského prostředí;
• integrace s Dockem - k běžícím X11 aplikacím je možné přistupovat přes ikonu X11.
• podporuje 3tlačítkovou myš;

Minule jsme si ukázali, jak spustíme X11 a pár aplikací, které jsou standardně s X11 nainstalovány. To určitě nikoho neohromilo. X11 je na Mac OS X implementováno takovým způsobem, aby ji mohl používat i naprostý začátečník, pokročilý uživatel si také přijde na své. X11 je možné provozovat ve dvou režimech:

- v tzv. "rootless" režimu, kdy X11 aplikace jsou zobrazovány zároveň s ostatními aplikacemi používající Quartz (Mail, Safari atd.), tento režim je nejpohodlnější pro běžné uživatele, kteří občas potřebují použít X11 aplikaci. K dosažení tohoto režimu není třeba žádných změn nastavení. Veškerá "okénka" se chovají, jak jsme u Mac OS X zvyklí, včetně minimalizace do Docku a Quartzových efektů.

- kdy prostředí X11 zcela nahradí standardní pracovní plochu a Finder, jsou zobrazovány pouze X11 aplikace. Toho docílíme následujícím způsobem: v menu aplikace X11 vybereme X11 -> Preferences, následně pak záložku "Output", kde zaškrtneme "Full screen mode". Pak už stačí jen vybrat menu X11 -> Toggle Full Screen (či použijeme klávesovou zkratku). Po zadání příkazu se objeví vesměs prázdná obrazovka s jiným "šedivým" pozadím... Tento režim lze doporučit těm, kteří používají X11 aplikace častěji nebo mají rádi změnu i v používání počítače, především by ale měli mít s X11 nějaké zkušenosti.

Spouštění aplikací

X11 aplikace jsou spustitelné hned několika způsoby:

• z příkazové řádky či přesněji z programu xterm, a to naprosto stejným způsobem, jako jsme zvyklí při práci s Terminálem (viz seriál Ondřeje Čady);
• z Finderu poklepáním myší na ikonu programu;
• za použití malých spouštěcích prográmků (Mac OS X nativních), které nám usnadní spuštění X11 aplikace v případech, kdy spouštěcí příkaz vyžaduje argumenty a proměnné (např. OpenOffice);
• z menu X11 -> Applications; tato varianta je zvláště vhodná pro často používané aplikace, protože k nim můžeme přiřazovat klávesové zkratky - vybereme menu Applications -> Customize.

Před dalším dílem seriálu by bylo vhodné ujasnit několik často používaných termínů, které jsou důležité k pochopení grafického prostředí na Unixových systémech, které využívají X11.

V úplném základu najdeme X Window System , které se stará o základ grafického prostředí jako takového - zobrazení ikon, pozadí a oken aplikací, kursoru myši - bez této vrstvy bychom měli pouze příkazovou řádku. Následující vrstvou je tzv. správce oken (window manager). Existuje velmi široký výběr, mnohdy napodobují vzhled jiných operačních systémů. Správce oken rozšiřuje vlastnosti základu X11, např. přidává okraj k oknům, ikony pro zavření a změnu velikosti oken. X11 je v praxi vždy používáno se správcem oken, bez něj by bylo dost nepraktické. Na úplném vrchu hierarchie vrstev tvořících grafické prostředí je pracovní plocha (v angl. "desktop environment") - na Mac OS X je to Finder, pro X11 je to např. KDE nebo GNOME. Ta přidává grafického správce souborů, funkci "drag-and-drop", panel pro spouštění často používaných aplikací atd.

Tímto bychom skončili v pořadí druhý díl seriálu o X11 na Mac OS X. V dalším dílu se podíváme na nejoblíbenější aplikace, které pro toto prostředí existují.