Mac OS X v síti... - MujMAC.cz - Apple, Mac OS X, Apple iPod

Navigace:  » Úvodní stránka  » Rubriky  » Software  

2. října 2001, 00.00 | Vzhledem k tomu, že OS X je postaven na unixových základech, stojí za to říci
si pár slov o tom, jak vypadají unixové standardy pro počítačové sítě (a
Internet). V tomto článku
se jen tak v rychlosti, letem světem podíváme na ty nejzákladnější.

Vzhledem k tomu, že OS X je postaven na unixových základech, stojí za to říci si pár slov o tom, jak vypadají unixové standardy pro počítačové sítě (a Internet, což je v tomto kontextu do značné míry jedno a totéž). V tomto článku se jen tak v rychlosti, letem světem podíváme na ty nejzákladnější.

TCP/IP

Technologie TCP/IP je základem celé babylónské věže síťového software. Jedná se o sadu standardů a spolupracujících protokolů, z nichž protokoly TCP a IP jsou nejdůležitější, ale nikoli jediné. Výhodou TCP/IP (a vlastně téměř všech protokolů, o kterých se dnes budeme bavit) je to, že jde o naprosté standardy: pomocí TCP/IP bez nejmenších problémů propojíme nejen dva (či více) Maců s OS X, ale stejně dobře můžeme připojit Linux, Solaris, NeXTStep, dokonce Windowsy — a vše bude bez problémů fungovat v jediné síti.

Snad jediné, co z "uživatelského" pohledu z celého poměrně složitého systému TCP/IP vidíme, je IP adresa. To je číslo (obvykle zobrazované jako čtveřice malých čísel, oddělených tečkami — např. 193.85.14.1), které jednoznačně identifikuje každý počítač; při konfiguraci sítě musíme někdy počítači toto číslo přidělit. Nemáme zde místo na podrobný popis všech, někdy dost komplikovaných, možností; ukážeme si proto jen nejjednodušší pravidla a rady:

• pro konfiguraci sítí, které nejsou přímo součástí Internetu (buď vůbec, nebo se připojují přes firewall či samostatný router), si můžeme IP adresy vymyslet jaké chceme;
• počítače, jež mají komunikovat přímo (jsou součástí jediné sítě LAN), by měly mít IP adresy, jež se liší jen v posledním čísle (např. 193.85.14.1 a 193.85.14.5);
• s tím souvisí také nastavení tzv. subnet mask — tam prostě napíšeme 255.255.255.0;
• pokud máme se sítí problém, nejjednodušším prostředkem jak ověřit zda vůbec nějaká komunikace funguje, je příkaz ping v terminálovém okně:

77 /tmp> whereis ping
/sbin/ping
78 /tmp> /sbin/ping 193.85.69.1
PING 193.85.69.1 (193.85.69.1): 56 data bytes
64 bytes from 193.85.69.1: icmp_seq=0 ttl=255 time=2.838 ms
64 bytes from 193.85.69.1: icmp_seq=1 ttl=255 time=1.121 ms
64 bytes from 193.85.69.1: icmp_seq=2 ttl=255 time=0.923 ms
^C
—- 193.85.69.1 ping statistics —-
3 packets transmitted, 3 packets received, 0% packet loss
round-trip min/avg/max = 0.923/1.627/2.838 ms
79 /tmp> /sbin/ping 193.85.69.22
PING 193.85.69.22 (193.85.69.22): 56 data bytes
ping: sendto: Host is down
ping: wrote 193.85.69.22 64 chars, ret=-1
ping: sendto: Host is down
ping: wrote 193.85.69.22 64 chars, ret=-1
ping: sendto: Host is down
ping: wrote 193.85.69.22 64 chars, ret=-1
^C
—- 193.85.69.22 ping statistics —-
9 packets transmitted, 0 packets received, 100% packet loss
80 /tmp> 

Takhle to vypadá v mé konfiguraci, kde počítač 193.85.69.1 je dosažitelný, zatímco počítač 193.85.69.22 ne.

DHCP, BootP

Protokoly DHCP a BootP nám mohou výše popsané nastavování ušetřit: OS X se jejich pomocí může "zeptat" serveru, jaká nastavení má použít. Chcete-li jen propojit dva nebo tři počítače do malé sítě, je pohodlnější jim přidělit IP adresy ručně. Pokud ovšem třeba v podniku je server zkonfigurovaný tak, aby poskytovat DHCP nebo BootP služby, vyplatí se je použít.

PPP

Protokol PPP dokáže využít spojení prostřednictvím modemu pro TCP/IP síť. Zároveň nabízí podobné služby jako DHCP nebo BootP (sám při navázání spojení nastaví IP adresu a podobně), takže jeho konfigurace je jednoduchá — stačí určit telefonní číslo kam se má volat, a případně login jméno a heslo. O vše ostatní se PPP postará sám.

Ačkoli PPP lze v principu použít i pro přímé propojení počítačů (já takto např. připojuji Psion prostřednictvím sériového rozhraní k NeXTu), stávající verse OS X 10.0 se zřejmě nedá patřičným způsobem zkonfigurovat (nebo alespoň nevím jak!).

FTP, Telnet

Protokoly FTP a telnet nabízejí nejjednodušší "praktickou" komunikaci, postavenou nad TCP/IP. Pomocí protokolu FTP můžeme přenášet soubory i mezi počítači, pro které z nějakého důvodu nefunguje přímé sdílení disků po síti; telnet, respektive jeho bezpečná verze ssh, nám umožní používat terminálové programy z jiného počítače po síti, stejně dobře, jako když sedíme přímo u počítače (bohužel, OS X neumožňuje takto "na dálku" používat aplikace s GUI, ačkoli ještě v OS X Serveru 1 — a ve všech versích NeXTStepu před ním — to bylo samozřejmostí).

Pro OS X musíme nejprve obě služby povolit; nejsou v panelu Network, ale schovávají se v panelu Sharing.

NFS

NFS je standard pro přímé sdílení disků mezi počítači v síti. OS X jej dokáže využít pro připojení k serverům, jež tomuto standardu odpovídají (já např. NFS používám pro sdílení disků mezi OS X, NeXTStepem, a OS X Serverem 1).

Můj OS X 10.0.3 se při připojování k NFS serverům občas chová trochu podivně. Pokud se zkusíte připojit k NFS serveru (v dialogu Connect to Server prostě zadáte "nfs://" a IP adresu serveru) a zdá se, že se vůbec nic nestalo, otevřete Terminal a podívejte se do adresáře /Volumes — server tam nejspíš bude připojen, to jen Finder "zapomněl" otevřít patřičné okno.

NetInfo

Síťová databáze NetInfo je jediný z dnes popisovaných protokolů, který nepatří do "unixového dědictví". Je to systém, který vyvinula firma NeXT; dnes jsou jeho zdrojové texty volně k dispozici v rámci Darwinu.

NetInfo stojí za zmínku proto, že v něm jsou uloženy v OS X všechny údaje, které mají cokoli společného s počítačovou sítí. To zahrnuje i data, o kterých byste to možná na první pohled nepředpokládali — jako jsou třeba informace o uživatelských kontech (jak souvisí se sítí? Jednoduše: požadavek mít jedno jediné konto, v rámci kterého se mohu "přilogovat" z kteréhokoli počítače v sítí, je přeci velmi rozumný!).

V rámci tohoto stručného přehledu není možné popisovat NetInfo podrobněji, ale vzhledem k jeho významu pro Mac OS X se mu podíváme na zoubek důkladně.

To je všechno?

Není, ani zdaleka ne. Unixové síťování zahrnuje např. systém DNS, který umožňuje používat namísto IP adres pohodlná a snadno zapamatovatelná jména, a řadu dalších. Na to už dnes ale nemáme místo...